9. března 2016

Jak přišla Emma mezi nás

V úterý 6.10. 2015 ráno jsem se probudila s takovým novým, zvláštním pocitem. Nic se mi nechtělo a tak jsem s omluvou zrušila mou poslední objednanou těhotenskou masáž u mé porodní asistentky a rozhodla se odpočívat. Termín porodu byl stanoven na 8.10. a z toho důvodu si manžel vzal na celý týden volno, aby mě mohl odvézt do porodnice, protože jsem se rozhodla rodit ve Šternberku, kde bydlí moji rodiče a kde jsem celý život žila (momentálně bydlíme v Přerově). Odpoledne jsme se byli dlouze projít a večer jsem si napustila horkou vanu s levandulí. Kolem 20. hodiny jsme se uvelebili u televize a pustili si film – druhý díl Médi. Jak tak koukám na televizi, objevili se zase poslíčci, akorát trochu silnější. Protože jsem je cítila už několik dní, nevěnovala jsem tomu pozornost.


 Z gauče mám krásný výhled na hodiny v kuchyni a ani nevím, jak mě to napadlo, při jednom poslíčku jsem se na ně koukla. Pak přišel další poslíček a na hodinách uteklo přesně deset minut. Tak to šlo celou hodinu. Vzala jsem si ze srandy mobil a naťukala do googlu „jak poznám porod“. Začetla jsem se do různých diskuzí a hltala zkušenosti maminek, co už rodily. V tom mě manžel napomenul se slovy, že si konečně spolu pustíme film a já místo toho „čumím“ do mobilu. Položila jsem mobil na stůl a koukala se dál na Méďu, i když mi v hlavě létaly všemožně myšlenky, jestli vlastně nerodím. Do dneška nevím, jak ten film dopadl, protože jsem byla myšlenkami úplně někde jinde. Postupně se mi ty bolesti zhoršovaly a byly stálé a pravidelné. V posteli jsem konečně manželovi kápla božskou a ještě jsme společně znovu projeli příznaky porodu na tabletu. Zážitky maminek na internetu se velmi podobaly tomu, jak jsem se v tu chvíli cítila, a tak jsme se rozhodli obléct a vyrazit do porodnice.

Všude v odborných knížkách a různých časopisech píšou, že na 100% poznáte ten okamžik, kdy máte vyrazit do porodnice-poznáte, že rodíte. Já to nepoznala. 

Do porodnice ve Šternberku jsme dorazili kolem půlnoci. Hned nás přijala usměvavá sestřička a já jsem jí úsměv oplatila se slovy, že asi rodím. To jsem asi neměla dělat, protože mi řekla, že pokud se ještě můžu smát, do porodu bude asi daleko. Sestřička mi začala natáčet KTG a po chvilce přišel pan doktor a začalo klasické vyšetření. Po nějaké době mi sdělil, že porod se sice rozjíždí, ale je to úplně na samém začátku. Pustil nás domů s tím, že se máme ráno přijet ukázat. Abychom nemuseli jet až domů do Přerova, jeli jsme k mým rodičům na zbytek noci. Vybelhala jsem se, se stále pravidelně opakujícími se kontrakcemi, do třetího patra, nachystala na spaní a ulehla s plnou hlavou myšlenek, co se asi bude v následujících hodinách dít. Nakonec se mi podařilo na chvíli usnout, což mi ráno potvrdilo, že samotný porod je ještě daleko, neboť všude maminky psaly, že pokud jdou kontrakce zaspat, není nutné jet do porodnice. 

My ale jeli ráno na kontrolu, kde proběhlo úplně stejné vyšetření jak před pár hodinami a stejný pan doktor mi oznámil, že se můj stav od noční návštěvy nezměnil, a že tedy můžeme jet domů a na další kontrolu přijet opět následující den ráno. Tentokrát jsme se rozhodli, že pojedeme opravdu domů do Přerova. Po cestě jsme se stavili v Olomouci do mé oblíbené cukrárny na kávičku, dortík a pokec s mojí nejlepší kamarádkou. Podotýkám, že jsem měla stále kontrakce po deseti minutách a nebylo to moc příjemné. Doma jsem si napustila horkou vanu s levandulí, chvíli v ní ležela a odpočívala. Moc jsem toho nenaspala a únava už se na mě začala podepisovat. Zkusila jsem se po koupeli zavrtat do postele, že si ještě pospím, ale tentokrát už to nešlo. Kontrakce se stáhly na pět minut a já se jen tak válela v posteli a tiše začínala trpět.

K večeru se nám ozvali kamarádi, jestli stále platí naše domluvená schůzka v blízké restauraci. A protože já nerada kazím zábavu, jsem na to kývla s dobrým vědomým, že si dám aspoň svařáček, který jsem si v posledních dnech občas dopřála v rámci mých „vypuzovacích rituálů“. Manželovi se už ale nezdálo moje rozdýchávání kontrakcí, a tak jsme se domluvili, že on nebude pít a po schůzce pojedeme zase rovnou k mým rodičům na noc, ať nemusíme ráno brzo vstávat a jet na kontrolu. 

Na moji zatím poslední návštěvu hospůdky ve večerních hodinách dodnes ráda vzpomínám. S kamarády jsme měli úžasný večer. Skvěle jsme pokecali, sice se mi všichni, včetně mého manžela smáli, protože každé tři minuty jsem se soustředěně zadívala vysoko před sebe a na chvíli ztichla, ale jinak to byl báječný večer, který jsem si užila. Svařák byl úžasný, atmosféra uvolněná a já se naposled cítila jako normální člověk (protože následujících několik týdnů se ze mě stala chodící unavená bytost, která jen kojila, přebalovala a snažila se utišit pláč miminka). S kamarády jsme se rozloučili o půl desáté a nasedli do auta směr Šternberk.


U rodičů doma jsem se opět vybelhala do třetího patra, převlékla na spaní a lehla do postele. Bolesti už byly celkem silné, ale já chtěla počkat do rána na ranní kontrolu. Naštěstí moje drahá polovička usoudila, že už se na mě nedá dívat, jak trpím, zavelel a jelo se do porodnice. Zbytek večera šel poměrně rychle. V jedenáct večer jsme dorazili do porodnice, kde si mě už konečně nechali. Půl hodiny na to mi píchl pan doktor vodu, o půl jedné zazněla z úst porodní asistentky ta nádherná slova, která mi konečně dovolila tlačit a zbavit se na chvíli té strašné bolesti z kontrakcí. V 0:59 byla naše Emma na světě. Měla jsem v náručí toho nádherného, brečícího uzlíčka a všechno to, co mě tak šíleně bolelo v předchozích minutách, bylo jak mávnutím proutku pryč a ze mě se stala MÁMA. 

2 komentáře:

  1. Krasnee! Me teprve vsechno ceka ale urcite zde budu cerpat informace po porodu jak se dostat zpet do formy. www.mojeprvnibejby.blogspot.com

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dobrý den, děkuji. Dívala jsem se na Váš blog a perfektní nápad, přesně jak říkáte, na uchování vzpomínek. Hezký den, Renča

      Vymazat