27. dubna 2016

Mohu cvičit, když kojím?



Plno maminek po porodu trápí nabraná těhotenská kila. Jsme unavené, vystresované, někdy i zoufalé. Hlavou nám dokola běží „proč zase brečí!“, vlasy jsme si nemyly alespoň týden, v kuchyni máme špinavé nádobí a navrch tomu neoblíkneme zase nic jiného než ty proklaté těhotenské kalhoty a XL tričko. Prostě nálada celkem pod psa. Pak ale vyjdeme ven, s kočárkem, který jsme si vybíraly několik týdnů, miminko usne a najednou jsou všechny ty chmury pryč. Je mi jasné, že za to může především to nadšení z prvních procházek s naším děťátkem, ale za tu euforii může právě i chůze. Chůze je totiž nejpřirozenější pohyb člověka a především je to POHYB, tedy i jinak řečeno SPORT. A právě při sportu se vyplavují endorfiny, které nám přináší uspokojení. Následně platí jednoduchá přímá úměra, spokojená maminka = spokojené miminko. Je samozřejmé, že z porodnice nepoběžíte hned do fitka, zničit se. Na všechno se musí pomalu a u maminek po porodu to platí několikanásobně. Přibíraly jsme na váze postupně skoro 9 měsíců, nemůžeme tedy čekat zázraky do měsíce. 

23. dubna 2016

Mé nové oblečení ve skříni, které mi pomůže osvěžit šatník



Po opravdu dlouhé době jsem si udělala radost s nákupem nějakých kousků do mé skříně, která je sice stále přeplněná k prasknutí, k mé smůle, ale oblečením, do kterého se ještě těžko vlezu. Musím se Vám tady s tím pochlubit, protože se spíše jedná o praktické oblečení pro maminky, které jsou na tom podobně jako já. 

V loňském roce, díky tropickému létu a mému těhotenství jsem, si vystačila pouze s nákupem těhotenských šatů, kraťas a kalhot a také tří XL tílek v odlišných barvách z New Yorkeru. Úžasný, úplně mi to vypnuté těhotenské bříško teď chybí a vzpomínám, jaké to bylo supr, neřešit přetékající pupek a boky nad všemi kalhotami co mám doma. Následně jsem byla nucena, mojí maminkou, si koupit novou zimní bundu, jelikož mě načapala začátkem listopadu, jak chodím rozepnutá  v mém oblíbeném kabátku po venku s kočárkem a tu velikou mezeru mezi knoflíky se snažím zamaskovat huňatou šálou.

11. dubna 2016

Jde to pomalu, ale jde to!



Jsou to právě tři měsíce, kdy jsem si řekla A DOST! musím se zpět vrátit ke své původní postavě a cítit se zase ve svém těle dobře. Ano, je to klišé, ale jedno z mých novoročních předsevzetí bylo ono slavné hubnutí. Po porodu šla váha, ze začátku, dolů jako po másle, ale už po dvou měsících se nechtěla ani hnout. Váha stále ukazovala okolo 74 kg. Začal prosinec, sportovat se mi nechtělo a chutě na sladké byly k neutěšení. Neřešila jsem to moc, dokud jsem dva dny před vítáním občánků (17. 12.) nestála před polovyházenou skříní, v očích slzy jak hrachy, protože jsem si na sebe neměla co obléct. Věta „já nikam nejdu“ mi sice několikrát hlavou probleskla, ale vzhledem k tomu, že se jednalo vlastně o akci na počest naší Emmí, nepřipadalo v úvahu,abych tam nešla. Po pár hysterických scénách jsem konečně vyhrabala jakousi sukni a svetr, do kterých jsem se sice tak tak vlezla a šla v nich, ale necítila jsem se vůbec dobře.