15. července 2016

Výlet do Barcelony, část 1.




Na konci června jsme podnikli s kamarády výlet do Barcelony, který byl výsledkem jednoho spontánního nápadu, který jsme měli na konci dubna. Během pár dnů jsme našli volný termín, který se hodil všem třem rodinám, vyhledali jsme cenově přijatelné letenky a ubytování, vše zarezervovali a zaplatili. Dříve pro mě a manžela normálka. Takhle cestujeme nejraději. Vychází to vždy nejlevněji a nejsme vázáni žádnou cestovkou a podobně. S miminkem už ale člověk musí přemýšlet trochu jinak. Dítě může přece onemocnět z minuty na minutu. Začne mít horečky z rostoucích zoubků, chytne průjem nebo se osype z jídla, nedej bože dostane něco horšího. Vždyť neustále Emmě něco lovím z pusy, protože si tam strká vše, co najde. Divím se, že nemá boláky v puse od ucha k uchu.


Co se nás týče, všechna tato rizika si uvědomujeme, ale přesto, člověk chce normálně žít, poznávat a také už přece jen známe naši Emmu, má imunity na rozdávání, ťuk ťuk, v kočárku bývá nejraději a na výletování je zvyklá. Přes pár obav, které jsem měla, dovolená dopadla na jedničku. Malá byla po celou dobu neskutečně hodná a já s manželem jsme si trochu odpočinuli a po delší době jsme spolu strávili několik dní v kuse.

Letenky jsme koupili na běžném srovnávači letenek. Chtěli jsme letět s nízkonákladovými aerolinkami přímo do Barcelony, takže jsme projeli všechny možné kombinace s odletem z Brna, Bratislavy a Vídně. Nakonec nás v daném termínu vyšel nejlépe let Vídeň – Barcelona. Vzhledem k tomu, že jsme si hned neuvědomili, že budeme muset zaplatit parkování na letišti a rakouskou dálniční známku, výlet se nám oproti prvotní ceně letenek malinko prodražil. Nicméně letenka pro dospělého člověka přišla přibližně na 3500 Kč a pro miminko, které Vám sedí po celou dobu letu na klíně 785 Kč. 

Tady nastal, pro mě, první zádrhel. Samozřejmě jsem si před nákupem letenek pročítala na internetu různé články o tom, na co má dítě v rámci letu nárok. Vesměs všechny nízkonákladové společnosti uvádějí, že v ceně letenky pro dítě, jež Vám sedí na klíně, je jeho kočárek a taška pro miminko. „Supr! Emmino oblečení dám k sobě do kufru a do její tašky narvu co nejvíc plín, ať je nemusím kupovat na místě, hračky a jídlo.“ To mi prolítlo hlavou jako první, když nám přišly na email zaplacené letenky s instrukcemi na let. A tak, jako správná poctivka, jsem si je začala pročítat a začala být více a více naštvaná. S naší leteckou společností, Austrian Airlines, totiž, Emma neměla nárok na žádnou tašku, kočárek se váhově musel vlézt do 10 kg, a být z jednoho kusu, a jídlo mohla mít Emma pouze po dobu letu. S tím posledním jsem svým způsobem počítala, ale jako ten kočárek, prosím!?! A tak jsem naštvaně zvedla telefon a okamžitě volala na infolinku, co mám jako dělat, když mé dítě vozím ještě v korbě, je ze dvou kusů a váží 14Kg. Proč teda platím dítěti letenku, když si nemůže, to dítě, „vzít“ jeho kočárek? Paní mi teda bez sebemenší lítosti v hlase řekla, že mám smůlu, ať si pořídím na let jiný kočárek, nebo si ten náš nechám hned u přepážky odbavit jako klasické zavazadlo za poplatek 1000 Kč. A taky jsem se dozvěděla, že cena letenky pro dítě právě odpovídá přepravě kočárku do 10 Kg. A tak mi nezbývalo nic jiného, než dojít za mužem a pochlubit se mu, že náš výletík se pravděpodobně prodraží zase, tentokrát o kočárek. 

Původně jsme plánovali, že si kočárek jenom půjčíme. Ještě dva týdny před odletem jsme měli jeden domluvený od kamarádky. Nakonec jsme se ale rozhodli, že si přece jenom pořídíme vlastní, který bude vyloženě splňovat funkci lehkého, skladného kočárku na cesty letadlem, nákupy, apod., abychom s sebou pokaždé nemuseli brát náš sporťák, který jsme si koupili v rámci dvojkombinace. Vybrali jsme kočárek Valco Snap 4, ne jenom, že ho má každá druhá maminka, kterou venku potkáváme, ale je opravdu lehoučký, váží pouze necelých 7 Kg, skladný a manipulace s ním je úžasná. Manžel si ho, díky jeho praktičnosti, hned oblíbil a poprvé od onoho dne v dubnu mi řekl, že se na výlet těší. 

Den D se přiblížil, a já večer před odjezdem začala balit. Hrůza z myšlenky, že všechny naše věci se musí vlézt pouze do dvou příručních zavazadel zmizela velmi rychle. Jeli jsme na 5 dní, počasí předpovídalo třicetistupňová vedra a i tomu jsem přizpůsobila balení. Emmě jsem vzala přesně  5+1 sad oblečení, dvoje šatičky, dva overaly a dvoje tílka s kraťásky. Na cestu autem a do letadla jsem jí nachystala dlouhé kalhoty, tílko s tričkem a svetřík. Její kosmetiku, v určeném množství, jsem zabalila zvlášť do uzavíratelného sáčku. Dále pak chůvičky, pyžamko, plínu, žíněnku, jednorázovou podložku a tři kousky perlanu. Já si vystačila s dvěma kraťasy, čtyřmi halenkami a jedněmi šatami, plus svetřík do letadla. K tomu pár lahviček mé kosmetiky, spodní prádlo, malování, sandály a bylo sbaleno. Do kufru by se klidně ještě něco vlezlo, ale už nebylo co. Manžel měl ve svém kufru jeho věci, pár Emmiččiných hraček, pytlík rýžových křupek a pár plín. Pak už jsme měli jen tašku pro miminko, kde jsme měli všichni svačiny, pití a klasické věci pro malou, to, co nesmí chybět v tašce na přebalování. Měla jsem sbaleno za půl hodiny. Nechápala jsem. Ještě při minulé dovolené jsem se na klasickou desetidenní dovolenou nemohla vlézt do váhového limitu 23 kg a teď tohle? Mateřství prý dělá s ženami divy a tuto zkušenost počítám jako jeden z těchto zázraků. 

V noci, ve dvě ráno, nám zazvonil budík. První jsem se z postele vyplížila já, oblékla jsem se a nachystala zbytek věcí. Čekala mě jedna nepříjemná věc. A to vzbudit Emm z hlubokého spánku. Už jsem ji dvakrát, třikrát takhle budila a asi jako každá z Vás, nemám to ráda. Rada pro příště, neobjednávat si letenky s brzkým ranním odletem. V jejím polospánku jsem se snažila ji něžně převléct. Trochu u toho pofňukávala, ale naštěstí vyloženě neplakala. Než jsme ji však dali v autosedačce do auta, byla už plně vzhůru. Ach jo. Ve 2:45 jsme vyjížděli z garáže. Hurá na letiště. Emm v autě po chvíli naštěstí usnula, takže se mi na čas odložilo její krmení. Pár minut po čtvrté ráno, už těsně před nájezdem na rakouskou dálnici, se malá, tak jako každý den doma, probudila s křikem, že má hlad. První jsem se snažila ji nakojit, ale ruch kolem ji neustále zajímal více, než prso. Po 15 minutách to vzdávám a pokračujeme dál v cestě. V autě, poprvé za jízdy, ji krmím ovocným příkrmem. Sranda, úkol po návratu je jasný. Vydrhnout autosedačku. Emm už po zbytek cesty neusnula.

O půl šesté přijíždíme na parkoviště, bereme věci a kyvadlovou dopravou se dostáváme na letiště. Potkáváme se s celou naší partou, a protože nemáme nikdo nic k odbavení, provedeme všichni u kiosku check-in a jdeme procházet kontrolami. Tady první věc. S manželem jsme se shodli, že největší naše „chyba“ v minulosti byla, že jsme při cestování neměli kočárek s dítětem. Zbytek party se totiž záhy odděluje a my díky němu máme všude VIP přístup bočními vchody. Bez front, bez čekání. Úžasný. Bezpečnostní kontrolou mi Emmino jídlo prochází bez jakéhokoliv problému. Originálně, ani neoriginálně zabalené příkrmy mě nikdo nenutí otvírat a ochutnávat. V instrukcích bylo povoleno pouze jídlo na dobu letu. Přesto jsem riskla toho vzít více, ať nemusíme hned po přistání hledat obchod a nikomu to nevadilo. Příště zkusím vzít ještě trochu víc. Dokonce nám nechali celou 1,5l PET lahev s kojeneckou vodou. Já už ji odevzdávala paní na kontrole, ale ta jen poznamenala, že pokud je to pro dítě, můžeme si ji nechat. Další pozitivum.



Pak už jsme se jen procházeli nákupní zónou a čekali, až dorazí naší přátelé. Bylo chvíli po šesté hodině a tak jsme neměli nikdo myšlenky na obchody a hledali jsme nejbližší kavárnu. Všimla jsem si, že už si malá začíná mnout oči, a tak jsem manželovi nechala kufry, šla ji před letem přebalit a zároveň už se pomalu přesunout ke gatu. Emma usnula. Vozila jsem ji po letištní hale, koukala se, do jakých destinací ostatní lidi létají a užívala si cestovní euforie. Chtěla jsem využít každé minuty, kterou spí, takže i když mě již po chvíli manžel dohonil, do letadla jsme nastupovali až mezi posledními. Opět, jak jinak než VIP vstupem! S kočárkem jsme mohli přijet až těsně k letadlu, kde jsem si ji vzala do náruče, manžel složil kočárek a předal letušce. Po usazení za námi přišla druhá letuška, dala nám bezpečnostní pás pro miminko a vysvětlila použití. Byli jsme domluveni, že Emmu bude mít na klíně manžel a já ji budu „v kritických okamžicích vzletu a přistání“ bavit a dávat pít, aby vyrovnala tlak v ouškách. Při vzletu jsem před ní, celá ustaraná, mávala všemi možnými hračkami, střídala pítko s dudlíkem, dělala obličeje, dokonce i zpívala, ale vše zbytečně. Naše Emma, letecký profík, byla zaujata po celou dobu vzletu sponou na jejím bezpečnostním páse a kromě chvilek, kdy se napila, ji nic jiného okolo nezajímalo. Zbytek letu probíhal tak nějak podobně. Zkoumala vše okolo. Hrála si s hračkou, kterou dostala od letušky, vystřídala se skoro všem našim známým v náručí, zkoumala celou věčnost můj řetízek a tahala mě za vlasy. Koukala z okna, snědla celý jogurt, nakojila se, pokakala se. Přebalila jsem ji na záchodě, kde se sice nedalo pohnout, ale byl tam přebalovací pult. Prostě brala to tak, jako by se nic zvláštního nedělo. Let trval jen 2 hodiny a 15 minut. Až ke konci začala být mírně protivná, ale to bylo z nevyspání. Naštěstí jsme ji pokaždé něčím rozptýlili. Navíc všechny ty tety a strejdové, co jsme měli okolo, byli natěšení na chování. To naše Emm může, takže žádný problém. Při přistání už jsem nebyla vůbec nervózní. Opět jsme jí dávali pouze pravidelně sát dudlíka a pítko kvůli tlaku na ouška a za chvíli jsme byli opět na zemi. 

Kočárek byl přistaven hned u letadla, takže po vystoupení  jsme ji do něj mohli hned položit. Venku bylo teprve asi půl jedenácté, ale bylo už pořádně teplo. V příletové hale jsem Emmouškovi vysvlékla tričko, pod kterým měla krajkové tílko, převlíkla z kalhot do kraťasů, nasadila klobouček a její první dovolená začala.

Žádné komentáře:

Okomentovat