15. února 2017

Prý, že střepy přinášejí štěstí


Je 14. února a já hned od rána nestíhám. Naše úterní klasika. Ale co mě ten den ještě má potkat, to jsem mohla jen hádat.
 
Ráno vstávám za zvuku štěbetání naší Emmičky. Říkáme ji surikatka, protože se vždycky ráno po probuzení posadí, vzpřímenou hlavou se rozhlíží doprava doleva  a povídá a povídá. No, a protože je úterý, den, kdy pravidelně plaveme už od 9h v nedalekém bazéně, začíná nestíhačka. Emm na nočník, ranní hygiena, obléct, nasnídat, nachystat zbytek věcí do tašky. Já to samé, v bledě modrém, plus hrnek kafe,  ještě doskládat a zapnout myčku a už skáčeme do auta a frčíme na plovárnu. Tam už pohodička, užíváme si vody, já nespouštím paní  instruktorku z očí, protože holandština jde jaksi mimo mě, potápíme se a hrajeme si s ostatními dětmi.




Po návratu vybalím tašku a vrhám se do kuchyně. Emm ráda asistuje při vyskládávání myčky, takže jen při zvuku jejího otvírání už za mnou utíká a vrhá se po příborech, které mi hrdě jeden po druhém podává. Po pěti minutách už táhám z myčky talíře, misky, Emm zápasí s hrncem. Najednou drží v ruce můj nejoblíbenější hrnek na kafe, se kterým denně snídám. Rychle jí ho tahám z rukou, aby mi ho nerozbila. Měla jsem jí ho raději nechat. Jak byl ještě trochu mokrý, vyklouzne mi z ruky a bum na zem, střepy všude. Emm brečí, protože se lekla, já ji rychle beru do náručí a odnáším do obýváku, kde ji na chvíli zavírám, abych mohla posbírat střepy a celou kuchyň vysát. Jeden střep si píchnu do ruky, supr, šikovná Renatka, ale jinak vše poctivě uklizeno.

Po chvilce se mi už vaří oběd a já si v mezičase chystám ingredience na naše oblíbené ovesné sušenky. Dělala jsem je snad už stokrát. Pravidelně jimi musím doplňovat dózu na sušenky, neboť už na ně nechodí jen manžel, ale Emmika se vždy postaví pod ni a ukazuje rukama nohama, že chce súšu. Těsto umíchané, nechávám odpočívat a jdu na oběd.

Odděluji porci Emmě, do nádoby od smoothie makeru, teď ji zase zlobí zoubky, takže mám větší jistotu, že se nají, když ji to trochu rozmixuji. Po chvilce mixování se ozývá hrozný zvuk, maker se zastaví a já nadobro domixovala. NEEEEE! Končí mi můj jídlový svět. Já jsem závislá na smoothie makeru. Dělám v něm všechno – samozřejmě smothie, koktejly, Emmčiny svačiny (někdy i obědy) a hlavně těsto na lívance, palačinky. Mám slzy v očích. Já chci svoje lívance ke snídani! 

Emmčin oběd se ještě jakž takž rozmixoval, snědla půlku a konečně jde spát. 

Roztápím troubu, jdu dělat sušenky. Normálně je koulím v dlaních a trochu rozplácnu, ale s tímhle těstem to nejde. Co to je? Proč se to tak lepí? Nejde z toho udělat nic. Umývám si ruce a tunu těsta smývám z rukou do dřezu. Přisypávám trochu mouky, trochu vloček a jdu na to znovu. Těsto trochu lepší, pokladu celý plech a šup s ním do trouby. Po deseti minutách nevytahuji plech se sušenkami, ale plech s jednou velkou plackou. Hlavou mi probíhá „co to …. je?!“  Nechám vychladnout a za chvíli vytahuji kráječ na pizzu a nezbývá mi nic jiného, než  tu placku rozkrájet na sušenky. To tu ještě nebylo. Do druhé várky těsta značně přisypávám zase špaldovou mouku a vločky, znovu míchám a kladu na plech, teď už lepší, soudržnější hromádky. Po chvilce vytahuji zase jakási rozpláclá kola, tentokrát už aspoň ne slepená, ale sušenky to nejsou. Vůbec to není křupavé, spíše úplně vláčné, trhá se to a ještě ani teď večer, rozhodně netvrdnou.



Emm se budí. Supr, tak tomu dneska moc nedala. Necelá hodinka odpoledního spánku. No nic. Beru si ji do kuchyně, ještě tam mám rozdělané mleté maso. Koulím malé masové kuličky k zítřejšímu obědu. Ruce mám od syrového masa, když vidím tu malou rošťandu, jak si, hlavně nenápadně, stahuje z linky jednu sušenku z první várky. Celou ji spapala, hurrrá, vypadají hrozně, ale aspoň jsou k jídlu. 

Neuběhlo ani pět minut, odbíhám zkontrolovat Emm do obýváku, kam odešla za hračkami, a jakmile ji beru do náruče, zjišťuji, že je úplně celá mokrá. „Ty jsi se polila pitím nebo jsi pročůraná?“ Sundávám ji tepláčky a zjišťuji, že pročúrání by v téhle chvíli byla výhra v loterii. No nic. Se zadrženým dechem jí sundávám zbytek oblečení, v hlavě přemýšlím, kde ho co nejlépe a nejrychleji spálit a už s ní letím pod sprchu. Tak znovu umýt, namazat, obléct – hlavně, že jsme před chvílí přišly z bazénu, že?

Celá naštvaná házím hrst mraženého lesního ovoce do nádoby, přidám banán, rýžové mléko, zavřu a … A NIC, smoothie maker  přece NEFUNGUJE. Vře ve mně krev. Co se to dneska děje? Erupce na Slunci jsou na maximu? Valím se převléct do sportovního, někde se musím vybít. Zapínám youtubko, beru švihadlo, vybírám jedno z mých oblíbených smrťáckých videí a jdu na to. První minuta hrozná, nedokážu chvilku souvisle skákat. Pak se začínám soustředit a už jsem v tom. Kape ze mě pot, ruce mě pálí, u dalšího kliku už si trochu nahlas ulevuji pokřikem. Dvacet minut za mnou, cítím se úžasně. Emmika mě na zemi mazlí, hrozně ráda po mě lozí, když po cvičení odpadnu na zem.


Rychlá sprcha a v kuchyni už s úplným klidem beru tyčový mixér a mixuji to, co můj milášek už nezvládl. Obléct Emmu, doobléct mě a vyrážíme ven na prochajdu. Venku je 10 stupňů, modrá obloha, zelená tráva. Kvetou sněženky a narcisky. U nás už začíná jaro, já se tak těším. Zítra si nakoupím v zahradnictví kytičky a hlínu a trochu tomu jaru na naší zahrádce pomůžu. Emm si hraje s kamínky a všechny mi po jednom ukazuje. Je tady klid, jen my dvě a já doufám, že tahle pohoda už mi vydrží až do večera.





Žádné komentáře:

Okomentovat