11. prosince 2017

Šestinedělí je za mnou



Je nedělní večer a já sedím pohodlně na židli, popíjím dvojku bílého a píši Vám tento článek. CCCCCCCRRRRRRRRRR!!!!!!!!!! Kéž by to tak bylo, ale návrat do reality je smutnější. Je po deváté večer. Mám SNAD! uspané obě děti. Oči se mi zavírají únavou, na pyžamu mám pozvracené rameno a pod prsem vlhký flek od kojení. Tak hrozně se mi nechce jít převléct, že se jen balím do županu, beru hrnek s kojícím čajem a sedám k počítači, sesmolit těchto pár řádek. Musím a CHCI! Už Vám dlužím nějaké novinky a potřebuji na chvíli přepnout mozek na něco jiného. Po zemi poházené hračky dnes nechávám bez povšimnutí, stejně tak prádlo na vyžehlení.

Je za mnou šestinedělí a nastává mi čas, kdy se sebou můžu a chci opět něco dělat. Nabrala jsem dvacet kilo, skoro deset nechala v porodnici, a teď, po šesti týdnech od porodu, ukazuje váha osm kilogramů nad mou předtěhotenskou váhou. Z toho vyplývá, že mě čeká dostat dolů číselně asi osm až deset kilo, pocitově snad sto. Při pohledu do zrcadla mi připadá, že tentokrát jsem v těhotenství přibrala nějak divně. Minule jsem měla nabraná kila rozložená po celém těle – nohy, zadek, břicho i ruce. Teď mi to připadá, jako bych měla všechno pouze na břichu a zádech. Když se kontrolně změřím, tak se mi to potvrzuje. Na nohách a rukách jsou přírůstky minimální. To jsem zvědavá, jak tohle půjde dolů. Horší partie těla na hubnutí snad nejsou. 

Jsem realista, nejsem masochista. Jsou před námi Vánoce a to je ideální čas si naplánovat shazování těhotenských kil, že?! Znám se, mám ráda jídlo a chci si zobnout cukroví u své maminky a dát si chlebíček u své babičky, která se těší, jak je navštívíme. Trhalo by mi srdce, kdybych jí na návštěvě řekla: „promiň babi, já si nic nedám“. Na jaře jí bude 84 let a vždycky má krásné pohoštění, které už pro ni určitě není snadné nachystat. 

Mé plány na následující, prosincové, období jsou tedy jasné, ale nesnadné. Snažit se udržet si aktuální váhu a zbytečně nepřibrat. Zkrotit chutě a začít trochu přemýšlet nad tím, co jím, když to můžu ovlivnit. A v neposlední řadě to asi nejdůležitější, začít cvičit. Ale ne se do toho bezhlavě vrhnout a trhat olympijské rekordy, nýbrž zkusit se dvěma dětmi, dvouleťákem a novorozencem, si zorganizovat den tak, abych si vždy našla chvilku času pro sebe. Připadá mi, že doteď jsem pro sebe neměla ani minutu, takže najít si nějakých 15-20 minut, kdy mě ani jeden nebude zrovna potřebovat, volat, dožadovat se všeho možného, bude opravdu oříšek. Pokud se mi ta chvilka, párkrát do týdne, podaří urvat, vrhnu se pomalu a lehce na svá první cvičení.